Kyperský pes v Krkonoších

KAPITOLA PRVNÍ

BLACKIE ČERNÝ PES A JEHO PŘÍBĚH.

Nevím odkud Blackie přišel, komu se ztratil a nebo zda ho někdo prostě jen zapomněl. Jeho příběh se mnou začíná na Konnos Bay v Protarasu, kde jsem ho V ROCE 2011 našla.Ze začátku jsem mu jen nosila jídlo, byl tam na ulici s dalšími psy, kteří neměli domov. Potulovali se a hledali zbytky kolem hotelu Grecian Park, který je kousek od Cavo Greca. Chodim tam běhat. Je to krása běžet podél mořského pobřeží, kde jsou vidět utesy a moře. Je tam nádherný východ Slunce a v zimně nikde nikdo.

Chodila jsem běhat denně, a brala jsem sebou jídlo pro všechny ostatní pejsky, kterí se snažili přežít zimu. Sníh tam v zimě není, ale v noci bývá chladno a bez jídla psi strádali. Zvykli si na mě rychle. Měla jsem je ráda všechny, bylo jich pět. Ale ten největší černý lovecký pes byl pro mě od začátku speciální.

Jednoho dne jsem však na tom stejném místě nenašla ani jednoho z psíků.Místo bylo prázdné. Chodila jsem kolem a volala, ale žádný pes se neobjevil. Z vilky naproti hotelu za pizzerií vyšla místní žena, která mi řekla, že psi byli odvezeni do „záchytné stanice “ místním obecním ůřadem a pokud si je nikdo nevezme, budou do týdne utraceni. S těmí slovy odešla zpátky do své vily.

Stála jsem tam a přemýšlela, co dělat. Z křoví náhle vylezla malá fenka, takový mix jak říkáme“ von banhof.“ Jediná nějákým způsobem unikla odchytu. Nikdy jsem si ji moc nevšímala, Ale v tento moment byla jediná, které se podařilo utéct. A co bylo zvláštní, že mi chtěla nějak říct co se stalo. Mluvit nemohla, ale běhala kolem mě, lehala si na záda, rolovala se..válela sudy, To nikdy předtím nedělala.

„OK“ řekla jsem. “ pojedeme je najít“ Vzala jsem auto, naložila jsem malou fenečku, která neměla jméno, rodinu a ted už ani žádné psí kamarády, a jeli jsme společně hledat ostatní pejsky do vesničky Paralimni. To je největší vesnice na východě ostrova. Je kousek od turistického letoviska Agia Napa a Protarasu. Žije tam asi 6000 obyvatel, takže poměrně velká vesnice, a proto najít místo kam se vozí psi, nebylo nejsnadnější.

Pár místních obyvatel mi ochotně ukázalo cestu. To místo, kam byli odchycení psi odváženi, bylo paradoxně hned vedle místního hřbitova. Bylo to vlastně docela výstižné, protože psi, pro které si nikdo nepřišel do týdne utráceli. Dostali smrtící injekci. ŠANCE NA PŘEŽITÍ MĚLI MIZIVOU.

Jak by je tam asi mohli najít? I kdyby majitel psa hledal, tak neměl šanci, protože i kdyby měl pes chip, tak se nikdo nezabýval tím, aby se zjistilo, zda pes chip má. Takže pokud majitele psa nenapadlo jít ho hledat nejdříve rychle do odchytného místa vedle hřbitova, po týdnu už tam chodit nemusel.

Podařilo se mi zachránit jen Blackieho a malou fenečku, do které byl evidentně zamilován. Následovala jsem pokyny od hlídačů psího odchytného centra. Bylo to tam jak ve vězení, kde odsouzení čekají na poslední injekci. Vzala jsem je k veterináři, dostali očkování a průkaz. Pak byli nahlášeni na místním úřadu a dostali psí známku.

No a pak jsme již mohli jet domů. Doma mě však čekal další boj, a to s partnerem Philipem. Ten neměl rád psy, nikdy psa nechtěl a po mém příchodu se třemi psy, měla jsem ještě i tu starou fenku z ulice, prohlásil známou větu “ Budto Já nebo psí. K odpovědi jsem se neměla, věděla jsem, že tím BUDTO JÁ nemyslel ani tak sebe jako MĚ. Také mi bylo jasné, že to myslí vážně. Stačilo se na něj podívat.

Přemýšlela jsem, kde bych tak asi pak našla se 3 psíky ubytování. Kypřané mívají psy venku, jen málokde má pes možnost pobývat doma s majiteli. V minulosti to bylo ještě horší. Někteří učitelé a církevní hodnostáři vštěpovali dětem, že zvířata a tedy psi nevzjímaje, nemají duší. Situace se zlepšila, když v roce 1878 přišli na ostrov Angličané, kteří jsou známí tím, že miluji a rozmazlují své domácí mazlíčky.

Britové zůstali na ostrově až do roku 1960 a zu tu dobu místní obyvtelstvo začlo napodobovat některé Britské způsoby. Začli brát své psy k veterináří, zajímat se o různá plemena a postupně vznikaly i první petshopy s potřebami pro psy.

Jak jsem tedy tak přemýšlela, co udělat, abych nebyla vyhozena i se psy na ulici, odkud jsem je sebrala, nabídl mi pomoc kolega Janko. Miloval psy a měl různá další zvířatka, všechno co mohl pořád zachranoval a kolikrát i za cenu, že dal poslední peníze za operaci kočky, nebo jidlo pro opuštěné a toulavé psy.

Vzal si tu malou mladou fenečku domů. Takže tím ubyl na terase jeden pes. Ta stará fenečka dostala šanci jit do psího útulku. Byl sice pořád přeplněný, ale moje kamarádka znala majitele útulku. Byl to Angličan a měl moji kamarádku rád. No a když řekl, pes musí být útulkem adoptován, tak se i tak stalo.

Pořád však zbýval na terase ten velký černý pes, ten co jsem ho měla nejraději. Podvědomě jsem cítila, že ho nikdy nechci nikomu dát, ale šlo mi o čas. Měla jsem letenku na 2 týdny do Čech, a odlet byl již za 2 dny. Vzít ho sebou nepřipadalo v ůvahu, protože před odletem musí být očkován a odčerven a musí mít veterinární zprávu i schválení letecké společnosti.

V hotelu jsem na recepci potkala jednu Slovenku, která mi chtěla pomoci. Měla známého Kypřana, který chtěl psa k dětem. Ukázala mu fotku a on mi vzkázal, že si Blackieho vezme. Hned další den si pro něj přijel. Blackie netušil, co se děje. Ale když ho nakládal do svého pick up auta, roztřásl se tak, jak jsem to u něj nikdy předtím neviděla.

Philip byl velmi rád, že pes zmizí a bylo to na něm vidět. Novému majiteli dal ještě svoje pěkné sluneční brýle, protože je nenosil a byly značkové a úplně nové. Costas od nás odjížděl a bylo vidět, že má velikou radost ze psa i s brýlí. Všechno to proběhlo tak rychle, že jsem si spoustu věcí neuvědomila. Např. že nevím jak se Costas jmenuje dál, a také kde bydlí. Musela jsem balit a brzo ráno jet na letiště.

Let z Kypru do Prahy trvá přibližně 3 a půl hodiny. Noc předtím jsem nespala. Horečnatě jsem přemýšlela, co udělat,abych dostala Blackieho zpátky. A náhle jsem si uvědomila, že v tom spěchu, jak Costas rychle odjel, zapomněli jsme úplně na psí knížku, kde je uveden majitel a tím jsem já. A že musím psa jít přepsat na Costase. Začalo mi svítit světýlko naděje.

Věřila jsem, že se nějak s Costasem domluvím. Jenže když jsem mu volala, z milého a přijemného člověka se náhle stal někdo jiný. Stroze mi odpověděl, že psa přepsat musím a až přiletím, nesmím ho vidět. Jak jsem se snažila vypátrat, kde bydlí v 6000 vesnici nějáký Costas, tak to byla marná mise.

Potřebovala jsem poradit jak získat Blackieho zpátky .Proto jsem zajela k veterináři, u kterého jsem nechala Blackiemu dát chip a který mi vystavil očkovací knížku. Řekla jsem mu svůj problém, ale místo rady jsem dostala odpověd, že přece Costas bude smutný.Adresu mi dát nechtěl a, protože veterinář měl hodně práce, řekl mi, at počkám v recepci.

Jak jsem tam tak seděla a odevzdaně čekala na nějákou radu všimla jsem si že na mě zamyšleně hledí recepční vet kliniky, mladá sympatická Kypřanka jménem Niki.

„ELA ZDENKA“ “ Pojd sem Zdenko … šeptla a mrkla na mě. “ Nepřepisuj psa, kterého máš ráda, Znám Costase, chodí na lov a psy má vždy jen chvíli, dokud mohou pracovat. Pak je odkopne. Blackie je pěkný lovecký pes, který mu přišel zdarma do cesty. V žádnem případě ho nemá k dětem. S mým šefem jsou kamarádi, je to jeho klient, takže Ti neporadi ve Tvůj prospěch.“

“ Ale co když mi ho nedá i tak, a nechá si ho i bez knížky?“ zeptala jsem se.“ To si neriskne, protože bys mohla jít na policii, a to on určitě nechce. Má spoustu psů, kteří nejsou vůbec registrovaní. Prostě mu zavolej a řekni, že psa nepřepíšeš a dej mu nějáké peníze za ty 2 týdny, kdy se o něj rádoby staral“

Poděkovala jsem a šla do auta, že pojedu domů Auto jsem měla zaparkované v jedné z malých uliček v Paralimni, byla doba oběda a všude ticho, klid, siesta. Teplota dosahoval kolem 40 stupnů ve stínu, auto bylo rozpálené jak sauna. Nastartovala jsem, spálila si ruku o řadící páku, pustila klimatizaci a vylezla z auta, že počkám až se vychladí.

A náhle slyším ze dvora jednoho domu psí štěkot. “ Mohl by to být Balckie, napadlo mě, přestože jsem tomu ani na vteřinku nevěřila. Vštěkot neustával. Pak jsem slyšela střelbu a škvírou ve vratech jsem uviděl jsem, věřte nevěřte , jak Costas střílí do vzduchu u hlavy černého psa. Neviděla jsem psa moc dobře, ale pochopila jsem, že je to Blackie.zato Costasem jsem si byla jistá.

Costas si mě nevšiml. Rychle jsem naskočila do auta a popojela do jiné ulice. Už jsem se nebála mu zavolat. V hlavě jsem si vše uspořádala a ucítila jsem obrovské odhodlání. Veškeré pochybnosti, zda přece jen se nemám Blackieho vzdát, a nechat ho tam kde je, byly pryč.

Vytocčila jsem jeho číslo a řekla jsem mu velmi slušně, že se omlouvám ,ale že vše bylo strašně narychlo, že mu zaplatím co si řekne, když mi psa vrátí. Ale také jsem mu řekla, že mu ho nepřepíšu. Překvapilo mě, že dost rychle souhlasil. Když Blackieho přivezl, tak polkl nasucho dokonce i Philip. Blackie vypadal jak z koncentráku.

Již předtím byl hubený, jak žil a strádal na ulici, ale ted vypadal ještě zbědovaně a jeho oči byly bez jiskry. “ No, nechtěl žrát, a to jsem mu kupoval jen to nejlepší“ začal Costas ještě dříve, než jsme vúbec něco řekli mi. “ Tak kolik chcete? “ zeptala jsem se… “ za to hlídání a výdaje za potravu atd.

Už si nepamatuji tu částku a je to ted stejně jedno. Bylo to o hodně víc, než jsem čekala, ale nesmlouvala jsem.. Chtěla jsem , aby co nejrychleji odjel. Sbalil peníze, nasadil si značkové brýle od Philipa, zapálil si cigaretu a odešel se slovy “ stejně byl k ničemu, děsil se střelby“

V tu chvíli mi došlo, že to byl Blackie, ten pes ve dvoře, a že mu střílel u hlavy, aby si na to zvykl a nebál se. Ale on si nezvykl, ani za ty dva týdny. A vštěkal, protože poznal motor mého auta. Bylo to vlastně psí volání o pomoc a ta shoda „náhod “ byla veliká. Byli jsme napojeni od samotného začátku. Vím to, protože od dětství jsme mívali psy, ale to propojení, něco jako telepatie mini, na této úrovni jsem měla jen s Blackiem.

Když Costas odjel, Blackie si lehl a spal a spal. Chodila jsem se na něj dívat po špičkách a poslouchala jsem, jestli dýchá. Dýchal. Spal celé odpoledne, noc i další den dopoledne. Jenom pil. Philip neříkal nic, viděla jsem na něm, že to přijde, ale že se to v této situaci nehodí.

Konečně se Blackie probral a snědl připravnou porci svého žrádla. Ze začátku jsem musela dávat malé množství, protože měl scvrklý žaludek. Postupně se mu vystouplá žebra zaoblovala a srst se mu začla krásně lesknout. “ To je krásný pes“ říkali lidé, “ co je to za rasu?“ “ A jak je chytrý“ volali s obdivem a fotili ho, jak si hoví na pláži nebo v moři.

Blackie nerad plave, lehne si do moře a leží tam třeba 20 minut. Kyperské Středozemní moře má v létě i 32 stupnu, už ani místní tolik neplavou a v teplé slané vodě si třeba hodinu povídají. Kousek od mé oblíbené pláže a skály dokonce jeden místní muž s nádherným hlasovým tenorem v moři zpívá. Jmenuje se Takkis a možná ho jednou uslyšíte, až budete pobývat v Protarasu.

Psi na Kypru nesmí do moře, v místě, kde je pláž pro veřejnost, tam mají vstup zakázán. Ale je spousta míst, kde jsou maličkaté plážičky neveřejné. Našla jsem místo, které bych si nejraději koupila, tak jako si Řecky milionář Onasis koupil ostrov v Řecku. Kdyby to šlo, koupila bych si Skálu v Green Bay.

NOVÁ LÁSKA JMÉNEM NIKI.

Philip od chvíle,kdy se Blackie vrátil od Costase k nám domů, přemýšlel, jak to udělat, aby psa viděl co nejméně. „Bude jen tady dole v obývacím pokoji u dveří na balkon. Jinam nesmí“ Zazněl příkaz. Druhý den ráno našel Blackíeho sice v obýváku, ale na pohovce.

Jak šel čas, začal si však na i Philip zvykat, že máme psa. Dokonce s námi šel na procházku. A náhle zjistil, že díky psovi se s ním kolemjdoucí zastavují. Nejdříve aby mohli pochválit jakého máme krasavce, také obdivovali, že si sám nosí vodítko v tlamě, také se dohadovali, co je to asi za rasu. No a za chvíli již byl Philip v živém rozhovoru s lidmi, které právě potkal.

Dny plynuly. Philip se rozhodl, že půjde s Blackiem na procházku sám, protože já jsem doma měla práci. No a tehdy jsme zjistili, že pokud jsem doma, tak Blackie nikam nepůjde. A nikdy se to nezměnilo. Philip a i syn Radek, kdokoliv jiný chtěl Blackieho někam vzít, tak to nešlo. Pokud jsem však nebyla doma, tak ochotně šel.

Začali jsme ho tedy šidit. Pokud jsem musela být doma a neměla jsem čas jít s Blackiem ven, nasedla jsem do auta a odjela kousek dál od domu do postranní uličky. No a potom už bylo snadné ho vzít ven. Já jsem se vrátila domů a pokračovala jsem v práci. Aniž si to člověk ze začátku uvědomí, tak pes pomalu začne měnit zaběhlý systém a situace se začíná vyvíjet směrem „PES VEDE PÁNA NA PROCHÁZKU

Philip pomalu přestával říkat TEN TVŮJ PES a změnil to na TEN NÁŠ PES.

Cítila jsem však, že ho mrzí, že není pro psa ten boss. Zkoušel pamlsky, sliby, dokonce mu i domlouval. Ale pokud jsem byla doma, situace zůstávala stejná.Blackie nikam nešel a já jsem musela předstírat, že odcházím.

Jednoho dne jsme na pláži našli opuštěnou fenku. Vypadala jako malá kopie Blackieho. Nedala se chytit ani pohladit. Byla vyhublá, hladová a vystrašená. Blackieho se však nebála. Celou ji olízal a ona nás potom z povzdálí následovala až domů.

Dovnitř do domu se bála, dostala tedy misku s jídlem a vodou ven na schody. Blackie ji pozoroval z verandy. Zjistila jsem, že se bojí si vzít jídlo. Jakmile jsem se k ní přiblížila, celá se roztřásla a snažila se utéct. Když jsem obsah misky vyklopila na zem, hltavě začla jíst. Potom zmizela ve tmě.

Druhý den jsme ji našlí opět, zase na stejné pláži u hotelu Mimosa Beach. Přidala se k nám, absolvovala procházku a kopírovala vše co dělal Blackie. Když šel do moře, šla také, když si lehl, lehla si vedle něj, potom začla i čůrat jako pes a ne jako fenka. Nadskakovala a zvedala nožičku.Bylo to velmi legrační. A opět nás doprovodila domů. Najedla se a zmizela. Mohlo ji být max 8 měsíců

A tak to šlo několik dní. Philip si ji samozřejmě všimnul. „Neboj se“ ubezpečovala jsem ho.“ druhého psa opravdu nechci.“ Jenomže to způsobilo pravý opak. Jednoho dne když jsem se vrátila z celodenního výletu, unavená a vymluvená průvodkyně, našla jsem na balkoně to malé černé štěně. Philip se potutelně usmíval.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se s podezřením v hlase. “ No, chtěl jsem Ti udělat radost a tak jsem Ti přibral ještě druhého pejska, at má i Blekouš kamarádku.“ “ Cože? No to ne, to nejde, přece nebudu ještě hlídat dalšího psa a taky období hárání. Nebo chceš mít ještě i štěnátka?“ ! Ale jdi Ty“ vychutnával si Philip situaci. „Však si ji vycvičím a budu s ní chodit na procházky. Už se nemusím doprošovat Blackieho“

“ Dobře tedy“ souhlasím s tím, že je to tedy TVŮJ PES.“Philip však zavrtěl hlavou. “ No, je to sice MŮJ PES ale je již napsaný na Tebe, a dal jsem ji na krk známku s Tvým telefonním číslem. Je to jen taková formalita.“ usmál se sladce. Jo a jmenuje se Niki ,dodal nevinně.

Věděla jsem, že to udělal schválně. Chtěl mít psa, ale chtěl abych si vychutnala zodpovědnost, když jsem s tím !psíčkováním “ začla.

“ Jdu ven, zaplavat si do Green Bay, budu na své skále. “ Spěchala jsem pryč s Blackiem, protože jsem se obávala, že bych mohla říct něco, co by mě později mohlo mrzet. Skála v Green Bay je hned vedle veřejné pláže, kam psi nesmí, ale to Blackie velmi dobře věděl. Byl vychovaný, poslouchal a zůstal čekat tam, kde dostal povel.

Niki nás z povzdálí následovala. Utekla Philipovi hned, jak jsme odešli. Dělala jsem že ji nevidím. Na skále se Blackie hezky usadil a já jsem se spustila do moře, abych si zaplavala a osvěžila se po celodenním pobytu v buse a na památkách. Od rána jsem se na tu ničím nerušenou romantickou chvili, těšila.

Moje pohodička však netrvala dlouho. Z pláže naproti se ozývaly hysterické výkřiky a jekot. Podívala jsem se tím směrem a vidím Niki, která s vrškem od plavek běhá přes různé ručníky na pláži. Za ní rozzuřený manžel Kypřanky, ktere Níki vršek ukradla, a ta se snažila zakrýt ručníkem,

Marně jsem Niki dávala na dálku povel Ke mně. Jednak ho neznala a i kdyby ho nakrásně znala,, neposlechla by. To jsem pak v budoucnu zjistila. Nikdy jsme ji nebyli schopni pořádně vychovat. Byla svá a byla odvážná. Přestože se později naučila , že za neposlechnutí může následovat trest, tak to i v budoucnu riskovala.

ten její první den s námi v Green Bay byl nezapomenutelný, protože ve chvíli, kdy mi všichni z pláže nadávali a křičeli, že zavolají policii, protože překračuji zákon, jsem ze sebe dostala ve vzteku větu, která v překladu zní“ To není vůbec můj pes, jen tak vypadá protože se tomu mému podobá. A je to jen nedorozumění, že má na známce mé jméno a telefonní číslo“

Tak začal oficiálně můj první den s Niki, kterou jsem později po různých příhodách, přezdila BRUTÁLNÍ NIKITA NEBOLI PES ZA TISIC EURO.

V následujících dnech se postupně kupily veškeré prohřešky naši milé Niki.Nejprve mi přinesla s velikou radosti moje krásné nové plavky rozžvýkané na kousky, vůbec nechápala, proč s ní také nesdílím radost.Další den ráno jsme ji našli na její nové drahé psí posteli na kouskách molitanu, který poctivě po kousíčkách vykousla z polštáře. Postel v ceně eur 80,

Další škody byly vykopané vyhrabané záhonky růží, ohryzané zarážky u dveří, počúrané rostliny v obýváku, smradlavá rybí hlava pod postelí a mnoho dalších menších radostí. Vše završila útěkem do polí s malým místním psím Don Chuanem, kdy se vrátila až ráno a brzy se potvrdily i naše obavy. Ano ještě ani ne roční Nikita byla březí. A aby dokázala že už je velká, vrhla se na psa sousedky a pořádně ho kousla.

Sousedka nás nedala k soudu jen proto, že věděla, že mám ráda psy a jak moc mě to mrzí. Uhradili jsme poplatky za veterináře pro pokousaného psa, za veterináře aby Niki neměla štěnata, protože byla sama ještě moc mladá a večer doma posadili Nikitu na kobereček. „Už toho máme dost“ začla jsem jemným hláskem, “ Máme toho dost“ zařval Philip, aby dodal důraz na celou situaci.

Jenže Niki se opravdu lekla, vystřelila a proběhla dveřmi se sítkou proti komárům. Sitka i dveře, vše bylo nové. !“Dalších 100,Eur a nové dveře“ zabědoval Philip. Je to thousand Euro dog. Ukončil svoje litanie. „Jsi tu dnes naposledy“ pohrozil Nikitě. Ta se mu však podívala přímo do očí a uslyšela “ No, ještě dostaneš další šanci….“ a s tím s námi zůstala dodnes.

Blackie je Nikitin vzor. Nikdy bez něj nechěla nikam jít. Přestože jsme ji koupili znovu novou postel, spala v té jeho společně s ním. Když jsme ji kárali, což bylo denně i několikrát a stejně to nepomohlo, tak Blackie chodil kolem nás a vrtěl ocasem a přešlapoval, jakoby se omlouval za její chování.

Po 7 společných letech, kdy jeden pes neudělal krok bez druhého, byli rozděleni. Odlétala jsem na delší dobu domů do Krkonoš, byla doba Covid 19 a nikdo nevěděl co bude. Proto jsem se rozhodla vzít psy sebou a nenechávat je v psím hotelu. Tam jsem je občas dávala, když nebyla jiná možnost.

Objednala jsem letenky, nahlásila psy, připravila doklady od veterináře aby mohli Niki a Blackie Bleky, letět se mnou. Bohužel mi na poslední chvíli letecká společnost dala na vědomí, že mohu přepravit jen jednoho psa. Politika Letecké společnosti. Odletěli jsme tedy jen já a Blackie.

V tuto chvíli jsme již několik měsícu v Krkonoších bez Niki. Vidím, že se mu stýská a jí určitě také. Brzy snad již budeme moci letět zpátky a opět se setkají.Zatím to však nejde, protože jsou jen malá letadla a Blackie je na jejich podmínky příliš velký. A tak je |Niki zatím s Philipem a já věřím, že oba naší věrní psíci vědí v podvědomí, že se setkají. Blackie je již hodně starý, je mu cca 12 psích let, což je jako 100 letý člověk.

Doufám , že se to podaří a oba pejsci se opět setkají a už je nic a nikdo nerozdělí. Mezítím Blackie poznal Krkonoše a les, zkusil vodu v řece a zjistil, že se může pít. což v moři nešlo. Uviděl opravdový sníh, který nikdy předtím neviděl. Přežil opravdovou zimu v krkonoších a stal se maskotem v naší vesničce Horní Maršov.